S vyhlášením Československé republiky  nejdřív zmizela z názvu slova Francisco Josephinum. Ředitelství  Ústavu pro zaopatřování slepců na Smíchově Palata vzápětí  nato vyměňuje  dosavadní německý způsob úřední komunikace za česko-německý, avšak dosavadní ředitel ústavu,  emeritní ředitel Ringhofferových závodů Karl Kletetschka, předává svou funkci českému, advokátovi Spořitelny české  Karlu Urbancovi až v roce 1920. Po léta pak  zůstává ve funkci zástupce. Ani národnostní poměr ve vedení ústavu  české a německé nevidomé se nezměnil  o sto osmdesát stupňů.  Po dobu první  ČSR je   čtyři  ku třem ve prospěch Čechů. Na diskriminaci německých nevidomých na Palatě mají paradoxně hlavní podíl   sami Němci.  Jejich nevidomí  spoluobčané,  po vynuceném připojení pohraničí k tzv Třetí říši, ztrácejí na Palatě  nárok na střechu nad hlavou.

Existenční problémy Palaty v  letech po první světové válce úzce souvisely s finančními potížemi  zakladatelky, Spořitelny české, která ztratila  někdejší dominantní postavení mezi pražskými finančními domy. Ředitelství ústavu se muselo často  obracet o podporu na  státní a zemské úřady, veřejné instituce, podnikatele a další soukromé osoby. Zdrojem prostředků k zaplacení permanentních dluhů se staly i pronájmy a prodeje okrajových pozemků Palaty na stavební parcely rozrůstající se luxusní vilové čtvrti Na Hřebenkách.

Stanovy (nové)  1925

 

Ve svízelné situaci bylo třeba také odolávat  tlakům na  údajně nezbytné  vyrovnání s rakousko-uherskou minulostí – ústav nesl  téměř čtvrtstoletí jméno mocnářovo. Až energický zásah právníka ve funkci ředitele  vyřešil téměř bezvýchodnou situaci  po obsazení poloviny budovy četnickou stanicí. Ředitelství se také podařilo odvrátit realizaci návrhu generálního inspektora československé branné moci přeměnit Palatu ve výcvikové středisko armádních ošetřovatelek. Po nekonečných jednáních nakonec přece jen přestává ústavu hrozit tzv. středobělohorská silnice, která měla vést nahoru ke strahovským stadionům několik desítek metrů od vchodu a zcela by zrušila klidovou zónu zahrady.

Období uklidnění,  všestranného zlepšení péče a relativní prosperity nastalo na Palatě až po roce 1929 s příchodem sester dominikánek z kongregace v Olomouci – Řepčíně.

Sestry dostaly hlavní slovo i při zavádění  nového Domácího řádu. Vnesly do každodenního života ústavu  potřebné organizační jistoty, pravidelnost a pořádek.  Bohužel ne nedlouho. Po událostech roku 1938 a  po okupaci se rychle schylovalo k vyhnání nevidomých z Palaty. V polovině roku 1940 je ředitelství doručen příkaz k bezpodmínečnému vyklizení budovy pro útulek německých vychovatelek – Volkspflegerinner Seminar NSV, župa sudetská, pod záštitou NSDAP.

Bezmála sedmdesát nevidomých žen a mužů, z toho dva zbývající Němci, se v březnu 1941 stěhuje na druhý konec Prahy, do letních pavilonů  Klarova ústavu v Horní Krči.  Strastiplný přesun, který ne všichni ve zdraví přežijí, se opakuje v roce 1943, tentokrát opačným směrem - do přeplněných místností a na chodby ústavu Pod Bruskou. Dosavadní azyl  obsazuje německý polní lazaret.

Dlouho očekávaný návrat domů  na Palatu se uskutečnil už  začátkem léta 1945. Na podzim téhož  roku  však všeobecnou euforii a radost zase vystřídaly obavy z nového stěhování,  tentokrát hodně daleko, do pohraničí. Jako by se opakovala situace, která tu už byla. Díky staronovému  vedení, především řediteli Urbancovi, který ve své funkci dovršuje v roce 1948  neuvěřitelných 28 let, také však zásluhou neúnavných mluvčích samotných obyvatel, žádný z  řady záměrů přeměnit Palatu v expozituru ministerstva, ústředí odborů, kolej nebo oddělení motolské nemocnice nakonec nevyšel.

V administrativních zmatcích  kolem převratu v roce 1948 se na Palatě střídali  národní správci s ředitelstvím, které tenkrát ještě instalovala Spořitelna pražská, od dob nacistické okupace nástupce Spořitelny české.  V roce 1950 byl soukromý Ústav pro zaopatřování slepců Palata postátněn.

 Hluk  tzv. budovatelského období na počátku padesátých let - s politickými procesy, pracovními tábory i popravami - zaléhal k nevidomým jen velmi zprostředkovaně.V ústavu,  tehdy centrálně řízeném Ústředním národním výborem hlavního města Prahy,  i nadále totiž - až do roku 1957- působily, ku prospěchu a ke spokojenosti  jeho obyvatel, sestry dominikánky. Od  doby,   kdy  dominikánky  pod tlakem politických kampaní musely odejít (záminkou je převod zařízení pod správu obvodního ústavu národního zdraví), potýká se  Palata po dlouhá léta s personální nestabilitou. Nepomohl ani opětovný návrat mezi sociální ústavy řízené ÚNV po roce 1960. O aktuálních poměrech v ústavu, kde počet obyvatel narůstá až ke dvěma stům, ale personálu přibývá jen nepatrně, vypovídá i tehdejší průměrná „životnost“vedoucích či  ředitelů  -  nedosahuje ani tří let.

V ústavu sociální péče Palata, který  v šedesátých letech přišel o památnou budovu někdejšího statku, kde všechno kdysi začínalo (Horní Palata je od té doby Denním psychiatrickým sanatoriem Všeobecné fakultní nemocnice), došlo ke znatelné konsolidaci vnitřních poměrů až v  průběhu let sedmdesátých. Paradoxně právě tehdy, v období tzv.normalizace, se nové ředitelce podařilo  doplnit personální stav o „kolektiv“ řeholnic z Kongregace šedých sester.   58 pracovníků, z toho 8  - 12 řádových sester  se v té době stará o 170 nevidomých starých žen a mužů. Šedé  sestry obývají  podkrovní pokojíky s improvizovanou kaplí a obětavě se věnují především  obyvatelům trvale ležícím, jejichž postižení vyžaduje  přítomnost  personálu ve dne i v noci.

Řeholnice z Kongregace Šedých sester řádu sv. Františka

V těchto letech trvá  i nadále značný  nepoměr mezi naléhavou potřebou dalších zdravotních sester, případně ostatních pomocných  pracovníků,  a reálným stavem. Přesto se na Palatě během sedmdesátých a osmdesátých let dějí  pokusy  o zavedení  moderních metod socioterapie, především „pracovní činnosti nevidomých obyvatelem za účelem duševní a tělesné rehabilitace“.

Na počátku zásadních společenských změn po roce  1989 - po zrušení centrálního řízení sociálních ústavů  Správou sociálních služeb hlavního města Prahy, se Ústav sociální péče o nevidomé Palata, později Domov pro zrakově postižené Palata,  stává příspěvkovou organizací Magistrátu Hlavního města Prahy. Za  nenahraditelnou podporu činnosti domova v dalších letech považuje vedení sponzorské příspěvky  jednotlivců a institucí, mezi nimiž   postupně vyniká jako nejštědřejší přispěvatel finanční skupina  České spořitelny a.s.

Z iniciativy první popřevratové ředitelky vznikl na počátku devadesátých let rozsáhlý projekt nezbytné rekonstrukce a modernizace historické budovy Palaty a jejího okolí. Před jeho realizací musely být však nejdřív zažehnány spory o sám program příštího reprezentativního střediska péče o nevidomé. Za účasti zástupců slepeckých organizací, úředníků Magistrátu, členů   Poslanecké sněmovny Parlamentu  České republiky, ale také samotných obyvatel, je poslání Palaty  -„domova pro staré nevidomé občany, který poskytuje obyvatelům potřebnou péči v plném rozsahu a všechny služby s takovou péčí spojené“, nakonec obhájeno.

Další ředitelka a dva ředitelé během následujícího půldruhého desetiletí modernizační projekt postupně uskutečňovali. Potýkali se při tom s mnoha  potížemi. Veškeré práce musely být totiž prováděny v podmínkách  plného provozu. Přesto už na konci devadesátých let stály na konci obou křídel budovy   tzv. komunikační věže  s novými výtahy, pokročila modernizace hygienických zařízení, přibývaly  bezbariérové vstupy a  zahrada se  proměňovala v obytný prostor.

Ke sto  dvacátému výročí  památného  data se třemi magickými osmičkami, tedy  roce 2008, se realizace projektu naplnila a  podmínky života na Palatě se proměnily k nepoznání. Dostavbou zadního traktu došlo k symbolické proměně půdorysu budovy z velkého E do hranaté osmičky. Vznikly však především prostory, jimiž se Palata stala jedním z nejmoderněji vybavených humanitárních zařízení u nás.

Kromě několika řad jednolůžkových pokojů s bezbariérovým přístupem a speciálním hygienickým zařízením přibyl rozsáhlý komplex rehabilitační – vybavený tělocvičnou pro kondiční cvičení, elektroléčbou, masážním a vodoléčebným úsekem s polohovacími vanami, aby je mohli využívat i obyvatelé s těžkým pohybovým omezením.

Pro lidi  kombinovaně postižené  vznikly místnosti pro denní individuální  péči , navíc otevřené do pohodlného atria. To všechno přístupné speciálně upravenými výtahy ze všech podlaží.

 A pokud jde o úsek  přípravy jídel a stolování, pak ten je srovnatelný se stravovacími zařízení nejvyšší kategorie.

Každodenní program obyvatel Palaty je především  ve znamení důsledně individuální   péče zdravotní a hygienické.  Ta pro sestry a další pracovníky představuje službu ve dne i v noci.

Vedle pravidelně a neměnně  se opakujících zdravotních úkonů je ostatní  program od pondělí do neděle velmi  pestrý a rozmanitý. Kondiční  cvičení organizují rehabilitační sestry tak, aby odpovídala fyzickému stavu a mohli se jich aktivně zúčastnit i  obyvatelé pohybující se třeba jen na vozíku. Cvičení paměti  obvykle střídají sociální pracovnice  se vzpomínkovou terapií spojenou s přátelským posezením při kávě. Protože v domově pro zrakově postižené patří k hlavním předpokladům soběstačnosti jemná motorika rukou  a schopnost orientace v prostoru hmatem,  věnuje se dennodenně velká pozornost ergoterapii a arteterapii Jejich obsahem jsou nejrůznější drobné činnosti jako je například příprava jednoduchých jídel v cvičné kuchyňce, ale také vytváření dvojrozměrných nebo trojrozměrných objektů –figurálních nebo abstraktních maleb, keramiky, krajek, předmětů  pletených z proutí. Některé z nich některé mívají  podobu výtvarných artefaktů.

Obsahem  oblíbené muzikoterapie je především zpěv, který zaznívá na Palatě skoro všude. Nejen v budově, ale za příznivého i venku na lavičkách nebo při táboráku,  a také na adaptačních  skupinách, kde se setkávají lidé, kteří žijí na Palatě zatím jen krátce a změněnému způsobu života si teprve přivykají. Kupodivu  nejoblíbenější terapií je v domově s průměrným věkem přes osmdesát  terapie taneční. Terapeut umí totiž při ní  podnítit k účasti skoro každého – i obyvatele se slabší fyzickou kondicí a pohybově hendikepované, kteří by jinak na tanec ani nepomysleli.. Taneční parket nezůstává prázdný ani při pravidelných  „kavárnách“ – příjemných společenských posezeních s hudbou, s barovým pultem i roznáškou zákusků a nápojů, pro zdravotně indisponované a ležící  až na pokoj k lůžku.

Dnešní Domov pro zrakově postižené Palata poskytuje nesrovnatelně větší komfort než kdykoli předtím. Přibližně sto třiceti obyvatelům se v současnosti už  může věnovat skoro celá stovka odborně připravených pracovníků všech profesí, kteří by si  ovšem představovali stav ještě ideálnější . Pro ně je tím největším  zadostiučiněním, když  se staří nevidomí lidé cítí na Palatě jako doma.

Ústavní hymna

Nemůžu na tebe zapomenout! Vím, co pro mě jsi

Svět na své milé a nejmilejší nevzpomene si.

Já však tu hlasitě zpívám a volám:

„Druhý svůj domov, domov svůj u tebe mám!“

Nemůžu na tebe zapomenout!

Vím, co pro mě jsi.

Nemůžu na tebe zapomenout! S tebou jsem stále

S tebou jsem spojený(á) – radostí i žalem.

Chraň Bůh tvou věčnost, tvůj věčný dům!

Modlím se za tebe k nebesům.

 Nemůžu na tebe zapomenout!

Vím, co pro mě jsi.

Nemůžu na tebe zapomenout! Vím, co pro mě jsi.

Dlouho už životem ve mně a láskou dýcháš si.

Já nehledám tady už nic než tebe jen.

Požehnání ať tvého hoden(na)jsem, ať hoden(na) jsem.

Nemůžu na tebe zapomenout!

Vím, co pro mě jsi.

( Podle Hoffmanna von Fallerslebena)

P ř e d s e d o v é   d i r e k t o r i a,  v e d o u c í   a   ř e d i t e l é

Spořitelnou českou založeného Ústavu pro zaopatřování slepců Francisco Josephinum

Spořitelnou českou založeného Ústavu pro zaopatřování slepců na Smíchově Palata

Ústavu sociální péče pro nevidomé v Praze 5

Domova pro zrakově postižené Palata

V letech 1893 – 1918:

Alfred Kirpal      (1893 –1899)

Ernst Theumer    (1899 – 1903)

Josef Schindler   (1903 – 1911)

Ignaz Homolka   (1911 – 1916)

Johann Rotky      (1916 –1917)

Johann Studl       (1917 - 1918)                                         

Po roce 1918 :

Karl  Kletetschka  (1919 –1920)

Karel Urbanec       (1920 –1948)

Po roce 1948 :

Eduard Kovařík       (1948 – 1950)

Karel Michal           (1950 – 1957)

Anna Plhalová         (1957 - 1959)

Božena Pleskotová  ( 1959 - 1961)

Anna Boudová        (1961 – 1964)

Vlasta Vopátková    (1965 – 1967)

František Švihlík     (1968 – 1970)

Jaroslava Bobulová  (1970 – 1983)

Naděžda Jonášová    (1983 - 1990)

Po roce 1989 :

Božena Kapounková (1990 – 1992)

Jindřiška Kubíková   (1993 – 1999)

Karel Štěrba              (2000 – 2004)

Jiří Procházka            (2004 – dosud)